Martin Přeček - webové stránky
Kapitoly AD
Americký deník (AD)
Jak již víte z úvodní stránky, nacházím se na území Spojených států amerických ve státě Oregon. Kdo nevíte kde tento stát přesně leží, koukněte se na gůglu. Jsem tady za určitým účelem - rozhodl jsem se na mladá kolena odjet do světa a získat doktorský titul. Tím "světem" je teď pro mě Oregonská státní univerzita, která se nachází v oregonském městě Corvallis na severozápadě Oregonu v údolí řeky Willamette, jenom hodinku cesty od Tichého oceánu. Na této stránce budu zveřejňovat některé svoje postřehy z mého pobytu. Budu se snažit zveřejnit alespoň něco jednou týdně (název mystifikuje, na denní psaní rozhodně čas nemám), ale jak se znám, tak mi to dlouho nevydrží.
Kapitola 1. - Příjezd
Odletěl jsem v sobotu 5. ledna 2008. Cesta letadlem z Prahy do Portlandu s mezipřistáním v Atlantě trvala skoro 20 hodin. Vzhledem k tomu, že jsem se při tomto přesunu zároveň posunul do časového pásma o 9 hodin zpožděného vůči Praze ( 0.00 PDT - Pacific Daylight Time = -8.00 GMT - Greenwich Mean Time = -9.00 CET - Central European Time), doletěl jsem ještě ten samý den večer. Do Corvallisu mě pak odvezl busík za další dvě hodiny, takže i s cestou na letiště bych to tipoval na cestu trvající 25 hodin.
Tady bych chtěl poznamenat svoj myšlenku ve smyslu toho, že se někomu může zdát, že jsem strašně daleko od Prahy - zvláště mým příbuzným a dalším osobám blízkým. Když se ale podíváte na tu rychlost s jakou jsem se dostal na opačnou polokouli, tak si myslím, že je to vlastně jedno. Když jsem kdysi cestoval do Švédska, tak ta cesta taky trvala busem 20 hodin a nikomu to extra daleko nepřišlo. Moderní letecká doprava udělala ze zeměkoule jeden malý svět a kdyby nazkrachoval Concorde, tak by byl možná ještě menší.. Horší to potom bylo s aklimatizací na jiné časové pásmo. Protože jsem většinu obou letů prospal, přijel jsem do Corvallisu vlastně celkem vyspaný - jenomže "celkem" bylo málo. Takže jsem pak stejně spal až do desíti do rána.
Atlanta je jedno z největších a nejfrekventovanějším letišť USA, navíc je to hlavní sídlo společnosti Delta Airlines, se kterou jsem letěl. Když letadlo přistává na té několikakilometrové dráze, tak vedle něj na paralelní dráze přistává minimálně ještě jedno letadlo (bylo docela zajímavé pozorovat proces přistání paralelního letadla, které mělo oproti našemu asi 5 vteřin náskok a tak nám vlastně ukazovalo, co přesně bude dál). Na atlantském letišti je celkem 5 velkých ostrovních terminálů propojených podzemními tunely, ve kterých jezdí automatický vláček každých asi 5 minut. O tom, co jsem tam zažil napíšu někdy jindy, ale vzhledem k tomu, že to byly mé první zážitky z půdy USA, tak to na mě mělo velký vliv.
Další letadlo mě dovezlo do Portlandu, kde jsem si počkal na autobus místní firmy Hut Shuttle, který mě dovezl až do Corvallisu, kde mě ve dvě v noci (!) čekala má vedoucí doktorské práce - Dr. Paulenová (SK), na jejíž nabídku jsem se vlastně do USA dostal. Naložila mě i s mými saky paky (vč. violončela) do autíčka a trochu mě povozila po městě s tím, že jsem na neděli dostal za úkol si to město pořádně prochodit. Ubytování jsem dostal v areálu univerzity v budově, kterou ale používají spíš jenom pro dočasné hosty - jsou tu se mnou studenti angličtiny na ELI (English Language Institute) a možné nějací další - většinou jsou to děcka z jihovýchodní Asie. Protože se nepředpokládá, že tu budu dlouho, jako ostatní studenti na kampusu, mám díky tomu docela malý nájem (cca 400 USD za měsíc). Nicméně předpokládám, že se budu brzo stěhovat - popravdě na tom už tak trochu pracuju. Ale o tom jindy..
Označit Corvallis za "městečko" nemůžu, přestože by tomu počet obyvatel (50 tis.) pro někoho jako jsem já - z Prahy - napovídal. Ve skutečnosti je díky své klasické americké rozpláclosti značně rozlehlé a při mých současných pěších výletech městem mi trvá i přes hodinu dojít pěšky z prostředka na periferii. Asi kilometr od kampusu (podle GPS 1,8km od mého bydliště) je obchodní centrum FredMeyer, kam jsem hned v neděli zašel. Zjistil jsem, že ceny některých potravin jsou řádově naprosto srovnatelné s absolutními cenami v Čechách - výjimkou je asi např. jen cena chleba - u nás a ve východní Evropě je asi dotovaná, protože kdekoliv na západě je chleba prostě asi 4-krát dražší. Zato když jsem byl ve Švédsku, stálo všechno jídlo prostě třikrát dráž, tak tady to takhle není a někdy vidím dokonce ceny na jídlo nižší než u nás. Závěr: při jejich platech je to ráj pro jedlíky- to je ovšem další zajímavé téma a já nechci odbočovat.
Z mých následných výprav po Corvallisu si můžete prohlédnout jenom pár obrázků z příjezdu a momentek z města, potože jsem neměl čas si všechno fotit a navíc jsem nechtěl vypadat jako turista. Stačilo, že jsem chodil po městě pěšky. Všechny obrázky budu ukládat na svůj účet na Picasaweb.Google.com/martin.precek. Až se naplní, tak vymyslím, co dál, ale zatím mám docela dost místa (96%), tak to budu řešit pak.
Tak a teďka právě přišel čas skončit se zápisem, i když toho mám samozřejmě hodně na jazyku - je třeba se vrátit k mým studijním povinnostem.
14. ledna 2008
Kapitola 2. - Aklimatizace
Tak jsem se nakonec dostal k psaní tohoto deníku až asi po 2 týdnech, což je dost špatné, vzhledem k tomu, jak pozitvní měla ohlas první kapitola (všem děkuju za maily, stíhám je číst, nestíhám reagovat) ale hned v následujících řádcích vysvětlím, proč k tomu došlo, protože právě to bude hlavní náplní tohoto zápisu do AD. Pro ty, co nemají rádi moje protahování příběhu uvedu stručné shrnutí celé argumentace - prostě jsem na to neměl dost času. Je to vlastně správné, protože právě proto jsem sem do Corvallisu jel - abych tu něco dělal, takže to teď mám a dobře mi tak...
S otázkou nakupování souvisí stravování - s tím jsem na tom zatím tak, že snídaně jím jako studené z vlastních zásob, uchovávaných v místní kolejní ledničce v popsaných a izolovaných lock-lock krabičkách, aby se nemísily s hromadami všelijakých potravin mých převážně jihovýchodoasijních spolukolejníků, zato večeře a obědy si dopřávám teplé. Sice mě to přijde asi na 10-15 USD denně, ale něco jako jídelnu mám hned naproti koleji a jsem línej si tu něco v té minukuchyňce vařit či ohřívat, protože je mi to tam nepříjemné a výsledek nakonec není o mnoho levnější a rozhodně méně chutný, než ta jídelna. Nicméně nějaké extra potraviny potřebuju taky a občas něco dalšího, nestravitelného. Takže znalost místních nákupních center je klíčovou k přežití. O americké stravě bych se tu nerad rozepisoval, podle mě je to téma tak na tři kapitoly, z čehož mám materiál tak na 1 a půl a navíc by mě při něm mohl začal tlačit stesk po české kuchyni, takže to radši nechám ještě na později.
Ale abych nepřerušoval chronologický chod událostí: Na konci minulého zápisu jste se dozvěděli, jak jsem se do Corvallisu dostal a že je to klasické rozplizlé americké městečko, teď bych rád napsal něco o tom, co jsem minulé tři týdny dělal. S topologií města jsem se seznámil během následujícího týdne - na západě je univerzitní kampus a ještě dál jeho pokusná políčka, na severu je klasická americká rezidenční čtvrť složená z maximálně dvoupatrových domečků s většími či menšími zahrádkami (typ který, jak někteří z vás vědí, jak s chutí nazývám "Beverly hills") a ještě dál začínají zalesněné vrchy McDonaldova lesa, který patří Univerzitě. Jih zatím moc nemám prozkoumaný - ale taky je spíš rezidenční. Nejdůležitější je pro mě část města na východ od Univerzity - to je tzv. "downtown" čili centrum města - nachází se tam hodně různých obchůdků (např. s hudebními nástroji - zkamarádil jsem se s jedním prodavačem, co prodává violončela a dělá i jejich opravy -> přecijen je tu vliv civilizace!), bank a také různé veřejné instituce (městský úřad, městská knihovna, soud, středisko hromadné dopravy, vazební věznice,..). Dál na východ městečko neexpanduje, protože je tam řeka Willamette (rozměry srovnatelná s Labem v Pardubicích). Z downtownu se táhne na severo-severovýchod 9. ulice, kolem které je soustředěno hodně různých specializovaných obchodů, autoservisů a komerčních institucí. Vede nakonec na takovou křižovatku, kde je takové velké obchodní centrum (v Americe to jinak nejde - rozměr obchodu se smíšeným zbožím je buďto obchůdek na pumpě nebo něco velikostí rovnající se naším hypermarketům -> klasickou českou sámošku tu nikdo neprovozuje - měl by menší výběr a takže by tam nikdo nechodil, protože si přece dojede autem do všelijakými druhy zboží oplývajícího velkoobchoďáku). Jo a na severovýchodě je taky obří továrna Hewlett Packard, o které nevím vůbec nic kromě toho, že tam vyrábějí náplně do svých tiskáren. O jejím vlivu na zaměstnanost města jsem zatím z nikoho nic nevylámal, ale to je spíš proto, že lidi z Univerzity, se kterými tu nejvíc mluvím jsou sebestředně přesvědčeni o mýtu, že celý Corvallis a možná i celý Oregon se točí právě kolem Oregonské státní a všechny ostatní projevy hospodářství jsou jenom přirozeným důsledkem její existence. Budu tento mýtus sledovat a možná mu později věnuji jednu kapitolu AD (ale spíš později než dřive, jsou tu jiná a zajímavější témata ke zpracování).
Všechny cesty městem jsem absolvoval pěšky, což je něco, co tu provozuje tak nanejvýš jedno promile lidí. Naprostá většina obyvatel Corvallisu se mimo kampus Univerzity pohybuje auty (na Univerzitě se chodí pěšky z důvodu, že není kde parkovat auta - kdyby bylo u každé budovy parkoviště, tak je velká jako celý Corvallis). Asi jedno dvě procenta lidí se v relativně placatém Corvallisu (výjimkou je kopečkovatý sever města) pohybuje na kolech - nevypadá to tu sice jako v Amsterodamu, ale mají tady docela dobře a systematicky vytvořené pruhy pro cyklisty a oproti Praze je to tudíž mnohem bezpečnější způsob přepravy. Asi třetinu několikahodinových procházek jsem v prvních dnech věnoval právě putování mezi obchody, kde se prodávají kola. Na základě informací od domorodců jsem Krichfeldovou parazitní analýzou dospěl k závěru, že kupovat na začátek velmi dobré kolo za drahé peníze (nicméně srovnatelné s českými) by mohlo ohrozit můj rozpočet. Takže jsem hledal vyhovující levné kolo. Bohužel jsem konzervativní, takže jsem chtěl něco, co by se co nejvíc podobalo tomu, co mám doma - trekovému kolu. To se tu moc nevyskytuje. Z nepochopitelných důvodů se po místních silnicích pohybují všichni na horských kolech. Pouze fajnšmekři a praví cyklisti si kupují kola silniční. Treková kola jsou v menšině a tudíž drahé a nedostatkové zboží. Po prochození několika obchodů jsem dospěl k závěru, že si prostě koupím ojetinu, protože jsem nechtěl mít výdaje přes 200 babek. Je tu jeden obchod s použitým sportovním materiálem a taky periodicky fungující rychloprodejný sklad přebytečného státního materiálu vč. kol (prodej kol funguje systémem prodeje nejvyšší nabídce během 3 hodin otevření skladu). Minimální nabídka v přebytkovém skladu začínala sice na 20 USD, ale kvalita kol byla dost špatná, takže nakonec jsem se vrátil k první možnosti a hned druhou středu jsem si koupil kolo i s příslušenstvím za asi 150USD, což mě udělalo velkou radost a od té doby se tu proháním po Corvallisu na beztlumičovém kole s 26-palcovými horskými pneumatikami, řadícími páčkami na 21 převodů a nenamazaném řetěze. Vzhledem k minoritním chybkám se s ním chystám zajít do grátis univerzitního samoservisu, ale pořád jsem si na to nevyhradil kus svého poskrovného volného času.
Vzhledem k mému pěšímu způsobu přepravy mě hned při první cestě do K-martu na křižovatce Circle Boulevard a 9. ulice zastavil policista a s rukou na opasku s pistolí mě pomalu vyzpovídal o mé totožnosti vzhledem k tomu, že prý někdo přepadl v Corvallisu banku a že se na něj popisem trochu podobám (měl jsem totiž černé kalhoty! to že jsem nevypadal na 40 let nevadilo - kdo by věřil očitým svědkům). Původně jsem mu chtěl z bundy vytáhnout doklady totožnosti, jenomže to ho jen rozdráždilo, takže jsem to musel udělat velmi pomalu, aby si nemyslel, že vytahuju pistoli. Dopadlo to dobře, ukázal jsem mu kartičku OSU - mám na ní svoji fotku a jméno, což mu docela stačilo :), a hezky jsme si popovídali, ale jako uvítání do místího světa boje s ozbrojenými kriminálníky mi to přišlo docela poučné - v Čechách mě za chůzi po ulici nikdy žádný policista nezastavil, natož aby při tom šahal na zbraň. Už se těším na to, až budu řídit auto a po zastavení policistou dodržovat místní bezpečnostní rituál ("Ne abys vystupoval z auta, nebo někde po něčem šátral v kapse!! Skončíš se želízkama na rukách a bradou dolu!" - říkají místní).
No, tak takhle mě vyfotili v místním centru vydávání ID průkazek. Ta budova na obrázku je budova studentských odborů "Memorial Union" - dost dobře jsem ještě nepochopil, co to přesně znamená (souvisí to někaj s dary bývalých studentů - "alumni", ale v zásadě je to moc nóbl multifunkční budova sloužící všelijakým organizovaným studentským aktivitám). Číslo průkazu jsem zcenzuroval, protože to je citlivý osobní údaj (asi jako číslo bankovní karty).
Vůbec nejbližším obchoďákem je Fred Meyer - je to v zásadě hypermarket srovnatelný rozměrem s Hypernovou na Chodově. Jde tam koupit skoro všechno, co lze v Americe koupit, kromě baráku, aut a zbraní. Takže taky bicykly, ale ty se mi moc nelíbily. Na svém staronovém kole jsem tam u něj asi za deset minut. Nicméně možnost si dojít do obchodu pěšky blízká mi z mé Domoviny mi je tu upřena a nevím, jak se s tím do budoucna srovnám. Pak je tu K-mart (nestraviny), Safeway (jen straviny) a Bi-mart (obojí) - trojice hypermarketů hned vedle sebe na rohu Circle Blvd. a 9. ulice - ale to je od kampusu dost daleko - tak 15-20 minut jízdy na kole. A taky WinCo, což je takový "diskont" hypermarket s potravinama, kde je toho dost jen tak na paletách, ale za to jsem tam objevil poklad: žitný chléb naprosto českého typu!!! Kdo z Krajanů dosud nebyl delší dobu v cizině, nemůže ocenit tento objev. Doporučuju zvláště půlroční dietu na švédském chlebu.
První celý víkend jsem se rozhodl trochu porozhlédnout po krajině, takže jsem si udělal celodenní výlet na kopec Dimple Hill, co se tyčí na severozápadě městečka. Byla to docela zajímavá procházka. V galerii je pár obrázků z cesty. Na kopec jsem šel přímo, takže jsem musel projít přes soukromý pozemek, což je tu něco, co se nedělá, protože vás při tom můžou klidně zastřelit a u soudu jim to prominou, protože majitelé řeknou, že si mysleli, že jste vetřelec - vrah (teda alespoň v některých státech USA tento "Castle law" platí, nevím jistě jestli v Oregonu). Měl jsem při tom srdce v krku, ale nakonec jsem to přežil a dorazil na kopec, kde jsem hned objevil svojí první americkou kešku. Zpátky jsem pak šel místní turistickou stezkou pohodlně až do města (akorát to trvalo dvakrát déle než přímá cesta a dorazil jsem až za tmy). Z cesty je pár fotek v Galerii..
Tak..myslím, že jsem dodal docela dost informací o tom, jak to tady ve městečku vypadá. Teď bych se měl zaměřit trochu více nato, co dělám tady na univerzitě. V zásadě žiju dvojí život - jsem v pozici Graduate Research Assistant, což znamená, že jsem zároveň student a mám nějaké přednášky a zároveň pracuju na výzkumu vedoucímu k mé disertační práci. Obojí mi dává docela zabrat, protože místní styl výuky se mnohem více zaměřuje na aktivní práci studentů během přednáškového období a místní styl práce doktorandů/graduate students je taky dost aktivnější. Mezi evropským a americkým doktorandem je určitý rozdíl - u nás se nastupuje na doktorské studium až po získání magisterského titulu, v USA je to už po bakaláři, jenomže to trvá déle - ve výsledku jsou studenti graduálního stupně považování spíše za aktivní studenty, než studující při zaměstnání / pomocné pracovníky kateder, jako je tomu u nás. Každý týden mám celkem tři dny s přednáškami, které jsou sice podstatně kratší než to, naco jsem byl zvyklý u nás, zato je třeba se na ně připravovat. Zapsané mám dva předměty - Jadernou chemii (tu už bych sice neměl studovat, když z ní mám de facto inženýrský titul, jenže z místního hlediska se naše jaderná chemie považuje spíš za radiochemii, takže si tu značně prohlubuju zvláště znalosti jaderné fyziky) a Analytickou elektrochemii (i to je pro mě svým způsobem opakování, jenomže spoustu toho jsem probíral v rychlosti, tady se to probírá důkladně a možná si z toho konečně dost zapamatuju). Každý týden je třeba pro každý předmět odevzdávat domácí úkoly, jejichž příprava někdy trvá i den či dva. A právě tento významný rozdíl studia mi tu v posledních týdnech trochu nabourává časový rozvrh. Na druhou stranu je potom výsledek závěrečné zkoušky z předmětu méně významný a hodnotí se práce během roku.
Kromě studia mám na krku zahájení mé doktorské práce, která je úzce svázána s grantem od US DOE (=United States Department of Energy - čili Ministerstvo energetiky Spojených států). V rámci své iniciativy AFCI (Advanced Fuel Cycle Initiative - Iniciativa pro pokročilé palivové cykly) se teď snaží vymyslet nějaký úžasný způsob přepracování jaderného paliva, aby mohli odsunout dokončení projektu Yucca Mountain, což by mělo být finální úložiště vyhořelého jaderného paliva z amerických elektráren. No, rozepisovat se o celém problému do hloubky nebudu a ani nenapíšu co si o něm myslím, mám dojem, že by to stejně valnou část mého čtenářstva nezajímalo. Výsledkem iniciativy je, že existují státní peníze na výzkum, které tu donedávna neprobíhal a který mi příjde zajímavý, protože jeho výsledky mohou mít velký praktický přínos pro budoucnost jaderné energetiky, jejíž jsem velký fanda (ale to o mě stejně všichni ví).
V rámci svého projektu mám za úkol naleznout určitou soustavu chemických činidel, která by umožnila zlepšit rozdělení klíčových prvků z vyhořelého jaderného paliva. Je to pro mě nová oblast, kterou si musím pořádně načíst, nicméně už teď se musím značně rozhodovat o tom, na co se při tom zaměřím a jak o prakticky provedu. Pravděpodobně budu studovat kinetiku redoxních reakcí plutonia a neptunia, na což se chystáme použít elektrochemické metody, a právě kvůli tomu mám zapsanou tu Analytickou elektrochemii.
Takže teď už by každému čtenáři mělo být jasné, že toho mám docela dost na práci. Jenomže to stejně není všechno, protože zároveň aktivně pracuju na projektu stavby propojení do místních sociálních sítí (pro neinženýry - hledám si užitečné kontakty a kamarády :). Takže jsem se rozhodl vstoupit do ESA - ne, nechci se (zatím) stát kosmonautem, v místních poměrech to znamená Evropská studentská asociace - prostě je to svaz evropských studentů na Univerzitě. Je to banda docela fajn lidí, jací obecně mezinárodní studenti na univerzitách bývají. No a abych se s některými z nich seznámil blíže a také poznal krásy místní země, jel jsem s nima hned svůj druhý celý víkend přes Kaskády (místní pobočka Kordilier) na třídenní výlet do centrálního Oregonu k hoře Mt. Bachelor (9075' = 2763 m.n.m.). To je taková velmi fešná sopka, na které je celoročně sníh, takže z ní udělali místní Pec p. Sněžkou. Oregoňanů je málo, takže jim několik takových "zimovisek" stačí. Na svahy hory se šplhá několik vleků a lanovek, mezi kterými se proplétá desítka různých sjezdovek. Sjezd 1 výškového kilometru dolů trvá prý přes půl hodiny. Já to nevím, protože jsem svými koleny vázán na náročnější pohyb na běžkách při úpatí sopky. Ty jsem si vypůjčil i s botkami a hůlkami v univerzitním Dixnově rekreačním centru za pár babek na celý víkend (24 USD). Víkend to byl báječný až na to, že hned při prvním dnu zranil při trapném leč nechutně bolavém pádu asi vazy na levém koleni a další dva dny jsem se sportovně nevyžíval. To mi však moc nevadilo, protože jsem toho měl dost na samostudium (jenže v pronajaté chatě se mnou zůstal stejně jeden Bulhar a celý den jsme prokecali o mém oblíbeném tématu..kdo uhodne jakém, pošlu mu z Ameriky zdarma jeden atom plutonia).
Z výletu byla pořízena nejen mnou řada fotografií - vizte v Galerii.
Pro tentokrát jste toho dostali naservírováno docela hodně, takže si zase počkejte - uvidím, jak se dostanu ke psaní.
27. ledna 2008
Kapitola 3. - Stěhování
I když nerad píšu o neuzavřených příbězích, ten, který se týká této kapitoly, se uzavře až za příliš dlouhou dobu, během které bude mít fundamentální dopady na můj zdejší pobyt. Takže toto je příběh o tom, jak k tomu přišlo, že tuto kapitolu už nepíšu ze svého pokojíku z kolejní budovy Cauthorn Hall, ale z jihozápadního pokoje v prvním patře postaršího dřevěného rodinného domku na rohu Polk avenue a 5. ulice, který jeho obyvatelé nazývají I.H.O.P. ( International House on Polk Avenue).
Ještě před příjezdem do Corvallisu mi bylo doporučeno nepřemýšlet vůbec o tom, že bych bydlel na kampusu. Graduovaní studenti (Bc.) to tu prý prostě nedělají a basta. Když jsem přijel, dostal jsem přidělený dvojlůžkový pokoj na Cauthorn Hall, který jsem měl jenom pro sebe. Přestože je zvláště tato kolej původně určena jen pro skutečně dočasné obyvatele (zejména konferenční hosty a studenty na ELI), nepociťoval jsem nižádné výrazné důvody pro uspěchání mého pobytu na této koleji. Cena za ubytování to prý neměla být nijak závratná (400 USD za 4 týdny). Asi jediná věc, co mi výrazně vadila, bylo to, že na celý barák s několika desítkami pokojů tu byla jedna malá kuchyňka (dokonce výstižně nazývaná "kitchenette") s jednou ledničkou, ke které jsem to měl asi 50 kroků. Mikrovlnku věčně zapatlávali mrňaví asiaté svými pokusy v ní ohřívat jídlo - svým tělesným vzrůstem zkrátka nemohli obstojně zařízení obsluhovat, protože je posazeno na docela vysoké ledničce. Některé Indonésanky, co jsem poznal, jsou tak malinkaté, že si musely stoupat na židli, aby dosáhly na klávesnici veřejného počítače pro internetování "na stojáka" v kapusové recepci. Indonésanky jsem potkával zejména v této "recepci" - no, nevím jak tyto společné prostory, které obsahovaly kuchyňku, vlastní kolejní recepci [věčně zavřenou], jídelní stůl, ping-pongový stůl, stolní fotbal a několik fotelů soustředěných kolem F...ing Big TV [jak přiléhavě pojmenovává hlavní hrdina Mark Renton v Trainspottingu ve svém obdobném epilogovém výčtu věcí, které si pořídí až začne žít normální život]). První věc, co jsem v kuchyňce udělal po svém příjezdu bylo, že jsem kompletně umyl mikrovlnku - našel jsem ji totiž v neskutečném stavu, jenže pro mě představovala jediný způsob jak si rychle uvařit hrnek vody na čaj (popis stavu: stěny, strop, dvířka, rotující talíř, nosný kruh talíře i spodek mikrovlnky byly polepeny spečenou vrstvou čehosi červeno-černého; někomu to už asi taky začalo vadit, a tak doprostřed toho ještě trochu tekutého "mikrovlnitu" na talíři dal přední kartonovou stranu návodu k mikrovlnce, aby se mu neupatlal talíř - asi nebyl obeznámen s kapilárním jevem - karton totiž nasáknul mikrovlnitem a opatlával vesele dál). Každý den jsem si pak pro ranní čaj musel chodit do kuchyňky a potom chodit s horkou vodou a s krabičkou ledničkového jídla zpátky do svého pokoje, kde jsem měl svůj jídelní koutek se zbytkem potravin, které se naštěstí nemusely skladovat v ledničce. Nebylo to nic, co by se nedalo přežít - z mého hlediska se v otázce hledání jiného ubytování stal nejvýznamnější zejména ten faktor, že jsem na této koleji neměl šanci získat kontakty na zdejší lidi - v recepci se poflakovali jenom Indonésani a jeden podivný, zato o to přátelštější Etiopijec (tomu jsem musel asi třikrát vysvětlovat americký systém volby prezidenta - nějak asi neabsorboval, že primárky postupně zvlášť v každém státě a že rozhodovat se bude spíš až v listopadu), navíc za dva měsíce by to byli zase úplně jiný lidi.
I přes snesitelné poměry a výhodnou polohu na Cauthorn hall jsem tedy začal hledat jiné ubytování. Hned první možnost se mi naskytla tím, že začátkem února měl odjet jeden chlapík z naší výzkumné skupiny u Dr. Paulenové - ruský doktorand Michail. Ten bydlel u jiného ruského doktoranda - Alexeje, co tu dělá jaderné inženýrství. Je to strašně fajn chlapík a hned, co jsem to zjistil, jsem se s ním jel na jeho byteček podívat. Až na dvě menší nevýhody - vzdálenost k centru Corvallisu a pozici na vrcholku asi 50-metrového kopce (v jinak placatém městě) - to je místo prímové a cena za ubytování 300 USD + mi připadal dobrá. Nicméně z nějakého důvodu se mi tam nechtělo.
Hlavním důvodem bylo zejména to, že Alexej je dost zapracovaný do svého výzkumu a jeho společenský život se zejména soustředí na partičku jeho známých ruských či post-sovětských kamarádů (s některými z nich jsem se posléze na párty pořádané u Alexeje seznámil a jsou to všechno moc fajn lidi). A protože základním předpokladem pro sžití se se zdejším prostředí jsou pro mě lidé, rozhodl jsem se pro jinou variantu, která se naskytla hned tři týdny po mém příjezdu. Francouzka Lucie, se kterou jsem se seznámil na zájezdu k Mt. Bachelor, mě pozvala na Hippie párty pořádanou v domě na rohu Páté ulice a Polkovy avenue, který místní obyvatelé nazývají Mezinárodná Dům na Polkově eveňů (International House On Polk - což je rozlišovací znamení oproti pravému International House na 10. ulici, mezi oběma domy panuje, pokud vím, mírná soutěživost). Na konci párty jejíž průběh zde nebudu rozebírat (možná později v kapitole věnované místním oslavám a sešlostem, pokud k ní sesbírám dostatek statisticky robustního materiálu) jsem se dozvěděl, že byla vlastně pořádána kvůli odjezdu jednoho z ubytovaných studentů domů do Číny a že tu tedy mají jedno volné místo. Nicméně na domluvu s majitelem domu - Stevem (o něm později) - nezbylo pro hektičnost konce párty místo, a tak jsem Lucie napsal mail, kdy s ním tedy můžu mluvit. Odpovědi se mi nedostalo, nicméně shodou náhod se uprostřed týdne rozhodla další ubytovaná osoba - francouzka Christie - že se přestěhuje ke svému příteli, a poslala nabídku na ubytování do mailingu Evropské studentské společnosti. Ihned jsem jí napsal, ale odpověď opět žádná. Dospěl jsem tedy k závěru, že francouzky pouze maily píší, ale už je nečtou. Takže jsem přešel od psaní ke slovům a zvedl jsem skypové sluchátko a zavolal na nabídnuté telefonní číslo, což mě sice něco stálo, ale výsledek se dostavil.
Nebudu to prodlužovat - během víkendu na konci ledna jsem se domluvil s "panem domácím" Stevem, ten mě převezl autem se saky a paky do mého nového pokojíku v prvním patře kouzelného dřevěného domu na rohu Páté ulice a Polkovy eveňů... Bydlí tu se mnou kromě majitele Steva a výměnné francouzské studentky biologie Lucie ještě američtí studenti Nick a Beth (s ekvádorským psíkem Loco) a korejský student angličtiny Ho Gyun.
Moje nové sídlo v Corvallisu. Bydlím v prvním patře na rohu domu stíněného tím smrkem.
Adresa je
505 NW Polk Ave., Corvallis, Oregon, ZIP 97331
- kdyby mi náhodou někdo něco chtěl posílat šněčí poštou
Mám pokoj poněkud menší, než jsem měl na Cauthornu, ale platím proporcionálně méně peněz (285 USD + elektřina, teplo, internet,.. - takže maximálně 350 USD - podle toho, jak je zima). Navíc tu je docela velká kuchyně (mikrovlnka je opět zcela neprakticky na obří ledničce - naštěstí tu nejsou trpasličí obyvatelé) a sklep s dostatkem místa pro naše kola, s pračkou a sušičkou. V obýváku, který lze rychle přeměnit na párty místnost (je tu UV-zářivka, hi-fi souprava a zrcadlová disko-koule), se jinak nachází kabelová televizní souprava a prima pohovka. Zcela zásadní nevýhodou domu je ovšem zcela katastrofálně nedostatečná tepelná izolace domu... Je tu prostě hrozná kosa! A vůbec nejvíc v kuchyni, která má půlku stěn z jednoduchých oken...Teda alespoň tak to pociťuju já, rozmazlenec z paneláku. Nicméně Lucie se mnou souhlasí a jak jsem zjistil, tak jsme oba dva nezávisle na Steveovi vyžebrali elektrické přímotopy do pokojíčků. Shodou náhod jsem se ale přesvědčil, že i u mého spolužáka Brenta je prý 65°F (18°C) považováno za příjemnou teplotu. Brent mi na toto téma předtím říkal, jak musel kvůli zimě zateplit střechu a okna - krev mi tuhne při představě, jakou tam musel mít zimu předtím. Takže to takhle vypadá asi i ve většině ostatních dřevěných domečků, které tvoří dominatní složku zástavby městečka.
Vyzbrojen přímotopem už mám alespoň pokojíček vyhřátý a vydávám se na expedice do prochladlé kuchyně, kde se hřeju čajem z kotlíku na elektrickém sporáku a taky představou, že se zase vrátím nahoru. Už aby bylo jaro...
V mojí fotogalerii na Picasawebu se přesvědčíte, že se toho událo více než jen moje stěhování, ale povídání o tom si nechám na příště. Vydržte, určitě nějaké příště bude. Pokud nevydržíte, zkuste mi napsat výhružný e-mail nebo mě chytit na skype-u.
18. února 2008
Kapitola 4. - Přichází jaro?
Tak uběhl skoro měsíc od minulého zápisu, zejména díky tomu, že únor je nejkratším měsícem a také proto, že jsem mezitím nic nenapsal. Myslím, že posouzení relativního vlivu obou příspěvků je triviální úloha. Jak jsem psal v minulé kapitole, měl jsem největší problémy s teplotou mého nového obydlí. Za poslední měsíc se teploty naštěstí držely bezpečně nad 50°F (ehm. 10°C), takže přímotop v pokojíčku nebyl ani tak moc potřeba, jako začátkem února, kdy tu dokonce klesly teploty i na bod mrazu. Vzhledem k tomu, že se všude pohybuju na kole, tak mi to nebylo zcela milé, ba přímo bych řekl že mě to ohrožovalo na životě. Ani ne tak kvůli teplotě, ale zejména kvůli ledovým plotnám na některých silnicích - v Corvallisu se totiž silnice zásadně nesolí. Takže někdy někteří američtí profesoři odkázaní na svoje čtyřkolé miláčky prostě nevyjedou do práce, protože je vydáno univerzitní prohlášení o nebezpečí oranžového stupně - "led na vozovce" (pobočka OSU sídlící na východ od Corvallisu v horách - Cascades Campus - byl například se stejným stupněm skoro celý týden uzavřen pro silné sněhové vánice). No takže tyhlety problémy už jsou teď pasé. Vypadá to, že do Corvallisu přichází jaro a jak vidíte na úvodním obrázku, tak se začínají otevírat první poupata (obrázek vyfocen dnes před Radiačním centrem).
Čas začal běžet poněkud rychleji, než v prvních dnech, kdy jsem sem přijel, a na svoji jizbičku na koleji si pomalu už ani nevzpomínám. V domě na Polkově avenue jsem si už zvykl a zžívám se i se svými spoluobyvateli. Bohužel to vypadá, že američanka Beth nás opustí. Naštěstí ji nahradí jeden celkem fajn člověk z Íránu. Jenže pak tady bude za chvilku léto a Lucie a Ho Gyun pojedou dom, takže si budu muset zvyknout na stálé změny. Ale takhle to tady asi funguje v Corvallisu furt...
Ve srovnání s lednovým výjezdem na lyže s Evropanama jsem během posledních týdnů žádné velké expedice do okolí nepodniknul. Teda s výjimkou mého výletu do Portlandu spolu s Němkou Evelyne a jejím francouzským spolubydlícím Pierrem-Josephem (kterému tady všichni říkají Pí-Džej). Škoda, že jsem neměl dost času se o Portlandu na těchto stránkách rozepsat, protože to pro mě byl tehdy naprosto úžasný zážitek, po měsíci a půl stráveném v maloměstě se konečně dostat do "normálního" města (nezapomeňte, že jsem celý život žil výhradně v hlavních městech - Praha, Stockholm, Budapešť). Teď už mám emoce z toho víkendu poněkud vyčpělé. Ve fotogalerii o výletu do Portlandu jsem doufám dostatečně základní pohledy zdokumentoval. Kromě toho, pokud máte zájem se dozvědět něco o tom výletu z jiné perspektivy, tak doporučuju Evelynin zápis o tomto výletu v jejím anglicky psaném blogu (jsou tam i navíc její fotografie, takže se jejími stránkami potěší i ne-EN-kompatibilní). Portland, přestože je největším městem Oregonu, není hlavním městem. Tím je město Salem, na půl cesty mezi Corvallisem a Portlandem. Tedy není hlavním městem ve smyslu, v jakém Američani chápou hlavní města, který je podle mě ..podivný. Jediné, co Portlandu chybí do statutu hlavního města je místní Kapitol, který má stejně spoustu úřadoven v Portlandu, takže ve výsledku je možné z našeho evropského pohledu považovat Portland za hlavní město. Důvod proč je v Americe přes 50% hlavních měst v absolutním zapadákově je ten, že koncept hlavního města do Ameriky přišel podstatně dřív, než většina obyvatel. Takže když už jednou někdy ti první osadníci rozhodli o tom, že "právě tady postavíme hlavní město, mamčo!", tak to rozhodně neprokonzultovali s 90% obyvatel, kteří se usadili o deset let později na úplně jiném místě, které mělo přístup k moři, nebylo postaveno v bažině, apod. V Evropě je až na naprosté výjimky hlavní město hlavou, srdcem i žaludkem státu. Tady v Americe to rozhodně neplatí a hlavní města některých států se mi ještě nepodařilo najít na gůglových mapách (protože se jmenují stejně jako třicet jiných měst v tom samém státu).
Pro moji steskem po Praze ztrápenou duši byla návštěva Portlandu významné osvěžení. Konečně jsem se procházel mezi budovami po ulicích, které nebyly ohraničeny trávníky, ale domy. A to domy setsakra vysokými. Jediná věc, co mi v Portlandském downtownu chyběla, byli lidé. V sobotu je finanční (každá první ze tří budov v centru je banka nebo finanční trust) a právní (každá druhá ze tří budov je soud) centrum úplně vylidněné a obdobně zejí prázdnotou i garáže (každá třetí ze tří budov :-) ). Do centra Portlandu jsme totiž dorazili v sobotu dopoledne. Po 10 minutách objíždení jsme objevili parkoviště, kde jsme za nějaké 4 dolary zaparkovali Evelynin zelený Mercury a vyrazili na pěší prohlídku města. Centrum Portlandu je tvořené mrakodrapy (a mrakodrápky) a - jak jsme zjistili návštěvou informačního centra- v rámci downtownu je hromadná doprava (!!) zcela zdarma. Hromadnou dopravou jsou tu autobusy a tramvaje (některé z nich české výroby - ze Škodovky!!), které jezdí alespoň jednou za pět minut, takže je to vcelku použitelný způsob dopravy a vhodný doplněk chůze. Z centra jsme se také vypravili do přilehlé čtvrti, která je vyhlášená svými menšími (v amerických poměrech) obchůdky a restauracemi. Protože v emerice teď frčí být "bio-" a "organický", tak se tam dají sehnat potraviny z Evropy. Spolubydlící Francouzce Lucie jsem tak koupil jeden drahý sýr, co chtěla na jakési podivné fondue. Také jsme navštívili jeden z největších antikvariátů na Zemi: Powell's Bookstore. Tam jsem udělal fatální chybu - šel jsem do mezinárodní sekce k českým knihám. Dotyk ruky s česky psanými knihami, z nichž polovinu mám v Praze v knihovničce, vyvolal mohutnou vlnu stesku po tom našem státečku a všech těch lidičkách, co tam mám tak rád, kterou jsem rozpustil až po hodině a půl terapie na patře s vědecko-fantastickou literaturou.
V Portlandu jsme nakonec byli až do pozdního večera. Po celodenním ťapání jsme skončili zase v centru s tím, že jsme si chtěli poslechnout nějakou jazzovou hudbu. Jak jsme tak hledali a nenacházeli, tak mě napadlo ze zeptat kolemjdoucího chlápka s kytarou. No a on se z něj vyklubal jazzový kytarista, který zrovna šel na "štaci" do jednoho baru. Tak jsme šli s ním a zapadli do jednoho lokálu a za hoďku skutečně začal skvělý koncertík jazzového kvinetu Steva Halla. Hudba se mi moc líbila, takže jsem si koupil jejich CDčko, a pak jsme vyrazili zpátky na 1,5 hodinovou cestu do Corvallisu.
Po Portlandské expedici už jsem skutečně nikam nejel. Hlavním důvodem bylo zintenzívnění studijních požadavků v obou předmětech, moje onemocnění silnou americkou rýmou a také to, že jsme 1. března pořádali s ESA kulturní večeři European Night (Evropská noc). Shodou několika okolností jsem dostal na zodpovědnost zprovoznění audiovizuální show a obrázkovou prezentaci o Maďarsku během podávání hlavního chodu - výborného hovězího guláše. Na projektu kulturní večeře jsme pracovali už od prvního týdne, co jsem tu. Zanedlouho bych chtěl zveřejnit nejaké fotky z onoho večera, ale protože já sám jsem nefotil a protože je teď zkouškové období, takže se vedoucí výbor ESA ani pořádně nesejde, tak to asi bude muset chvíli počkat. Hlavním účelem Evropské noci je prezentace neznámých aspektů evropské kultury americkým barbarům. Nevěřili byste, ale jsou i tací co si myslí, že Evropa je Francie. Je to tak, vizte zde na Youtube (odkaz reverzivně opraven, doufejte, že tam nějakou dobu zůstane). Je to video ze soutěže "Jsi chytřejší než páťák?", onou blondýnkou je vítězka americké superstar Kelly Prickler. Video ukazuje do jaké hloubky může sahat neznalost Američanů. To je totiž jedna ze zkušeností, kterou jsem tu získal. Američani nejsou hloupí. Většina z nich je jenom hrozně nevzdělaná, a to dokonce i v rámcových oblastech, na kterou se specializují. Cokoliv jen o pár stupňů mimo jejich úhel pohledu je pro ně "španělskou vesnicí" (no, možná poněkud více, u některých bych znalost o existenci Španělska - tedy znalost místa původu řeči, kterou tady mluví každý pátý člověk - nepředpokládal). A fascinující je, že jsou schopni psychicky vydržet to, že v jejich znalostech o Všehomíru jsou ohromná bílá místa, o která se vydrží nezajímat, dokud se nesetkají s někým, kdo jim to místo během 5-minutového rozhovoru popíše. Naprostá většina lidí, se kterou se tu seznamuji, při mojí odpovědi na otázku "odkudpak že to jsem?" zareaguje "Oh, Cool!", což svědčí o tom, že o mojí zemi nikdy neslyšeli. Určité mizivé procento lidí zná někoho, kdo byl v Praze: "a Praha.. ta je přece v České republice.. Hmm, proč jste se vlastně rozdělili se Slovenskem?". To je totiž otázka, které ty, co o Česku něco vědí, z neznámých důvodů provokuje nejvíce. Asi proto, že jižní Oregon chce se severní Kalifornií vytvořit nezávislý stát, jak se mi snaží vnutit můj spolužák Joey.
Během Evropské noci jsou hostům v hlavním sále Memorial Union servírována evropská jídla - letos to byl ukrajinský Boršč, albánský Byrek (to je taková zapečená těstovina se sýrem), maďarský Guláš a rakouský Apfelstrudel se zmrzlinou. Tato jídla připravil 10-členný výbor ESA spolu s dalšími 20 dobrovolníky pro asi 250 hostů během předchozích dvou dnů. V rámci večeře byla servírována jednotlivá jídla a prokládána kulturním programem (zábávně podané naučné prezentace s jídlem souvisejících zemí, představení tanečních či hudebních těles) za moderace okouzlující Francouzky Nadi z ostrova Réunion (ten leží vedle Madagaskaru, ale přitom je to francouzské území a tedy část Evropské unie). Teda okouzlující v tom smyslu, že veškeré krize ve scénáři večera, které svým šarmem způsobila, také vyřešila oním úžasným flexibilním způsobem, který všechny okouzlil, a tudíž mohla šou pokračovat dál.
Jsem přesvědčen o tom, že byste rádi věděli, co dalšího se mi tu v Corvallisu za poslední měsíc přihodilo, ale já si to raději nechám na jindy, abych taky něco stihl. Čekají me příští týden zkoušky, takže mám práce až až.
13. března 2008
Kapitola 5. - Před skokem domů
Tak se k tomuto deníku vracím až po velmi dlouhé odmlce dvou a půl měsíců (pojmenování "deník" se tím už zcela rozchází s realitou a uvažuji o jeho nahrazení názvem "zápisky", "postřehy" či -zcela pesimisticky- "čtvrtletník"). Důvodem proč se to takto stalo je, že jsem se rozhodl spíše tu něco prožívat, než jen zapisovat prožité, takže vzhledem k mému pracovnímu vytížení jsem si na psaní deníku prostě čas nenašel. Ani tento zápis nebude oplývat mnoha slovy, protože se za chvilku vracím na skok domů a musím tu mezitím stihnout tunu práce.
Od posledního zápisu jsem toho hodně prožil a byl na řadě výprav, jmenovitě v Newportu (s chemiky z OSU), v Kanadě, Na velrybách, v Seattlu a na Plážovém výletě u Lincoln City - obrazový záznam se vám otevře v příslušných nově přidaných galeriích. Každý výlet by si zasloužil alespoň jednu kapitolu, a právě proto tu o nich nic není. Vyjma prvního výletu jsem byl pokaždé spolu s Evropany, jak hromadně nazývám s několika výjimkami evropskou skupinu nejen výměnných studentů z Oregonské státní. Možná není zcela rozumné se tu vázat na lidi, kteří bohužel povětšinou vlétě natrvalo odletí zpět na tu správnou stranu Atlantiku, ale vzhledm k společným kulturním vazbám je s nimi snadnější a hodnotnější společenské soužití, než s Američany. Podobný efekt jsem zažil i ve Švédsku a myslím, že kdybych byl na PhD třeba někde v Asii, tak bych se tam taky radši bratříčkoval s nedomorodými výměnnými studenty z Ameriky (pokud by tam nějací teda byli). Nejvýznamnějším sjednocujícím faktorem je totiž nepřítel popř. nepřátelské/cizí prostředí (jak mi v posledních nekolika týdnech připomíná moje kolegyně Bára z Prahy, která je tu na krátkodobé pracovní stáži). Na první pohled přátelští a milý Američané jsou tudíž Evropany považovaní za povrchní (a tudíž cizí). Vzájemné rozdíly mezi Evropskými národy tu tedy ve střetu s Americkou povrchností tají - Němky se kamarádí s Francouzi, Španělé s Francouzkami, Češi s Rakušankami!
Abych se vrátil k důvodu krátkosti tohoto zápisu - v pondělí 16. června dopoledne se moje chodidla dotknou opět svaté české půdy (přes podrážky mých černých prestiží [mimochodem - naočkován americkým reakcionismem uvažuji o založení hnutí za společenskou rehabilitaci této velmi dobré, měkké, kožené české obuvi - kdo by měl zájem se přidat, ať se ozve - nepřátelé nechť se trápí ve svých nádherných střevíčcích dál]). Nebudou se jich bohužel dotýkat dlouho - 30. června odpoledne zase vyrazím na cestu zpět do Států - ale s týdenní oklikou přes Francii, kam jedu na aktinoidovou školu do francouzských výzkumných ústavů (v Provenci, heč). Do Corvallisu se ale také nevrátím hned, přes léto jsem byl pozván na pracovní stáž do Argonské národní laboratoře u Chicaga (je to tu s tou radiochemií asi dost špatné, když svatý americký národní výzkum jezdí podporovat občani cizích států) - zpět v Oregonu budu až v polovině září. No, ale protože práci je třeba dodělat, žiju v posledních dnech víceméně v laboratoři a znásilňuji hmotu svými elektrochemickými experimenty, abych o tom mohl napsat konečně nějaký ten článek, do poněkud prestižnějšího [ha!] periodika.
1. června 2008
Kapitola 6. - Červenec v Illinois
Všechno se stalo tak, jak jsem si naplánoval v minulé kapitole Deníku. Mnozí z jeho čtenářů měli tudíž možnost se se mnou setkat naživo během posledních dvou týdnů měsíce června. Mnohé jsem však svoji návštěvou nepoctil a doufám, že se mi to podaří napravit na konci roku, kdy se do Prahy vrátím na dobu až třítýdenní. Nicméně všechny už patrně zajímá to, co se se mnou stalo po odjezdu z vlasti a já jsem si tu (kde? - pokud nevíte - upřesním za chvíli) teprve nyní našel chvilinku času na to, abych na pravděpodobně vzniklé otázky odpověděl a možná k tomu i něco přidal, jak je obecně mým zvykem i při normálním rozhovoru :-)
Z matičky Prahy jsem odjel Euro-linkovým autobusem do Francie, kde jsem prožil pár zajímavých přednáškových dní na letní škole výzkumného sdružení ACTINET, ale o kterých se tu nebudu zeširoka rozepisovat, protože tohle je Americký deník a ne deník Francouzský. Z tohoto pohledu nicméně stojí za to říci, že mezi účastníky jsem se tam seznámil se dvěma Američankami - s jednou z nich právě pracuji na lokalitě, kde se nacházím - druhá naopak pracuje na opačném konci států - na hranicích Oregonu a státu Washington. Někomu by se to mohlo zdát jako náhoda, ale ve skutečnosti je pravý důvod takovýchto "náhod" to, že radiochemická komunita je až srandovně miniaturní. Odhaduji, že by všichni opravdoví radiochemici na světě zabydleli tak nanejvýš jedno malé městečko velikosti Neveklova - no a úměrně tomu je na světě i poměrně málo míst, kde skuteční radiochemici-výzkumníci působí. S nedostatečnou velikostí komunity souvisí i můj pocit, že mezinárodní vztahy mezi radiochemiky mají maloměstský charakter - ale možná něco podobného existuje ve všech specializovaných oblastech a je to možná zcela přirozený stav věcí.
Z Francie - přesněji z Avignonu - jsem se poté vydal na svoji cestu sem - do Argonne National Laboratory (zkráceně Argonne či ANL; česky o tom všem vyprávím jako o Argonské národní laboratoři, ale je to určitě špatný překlad). Cesta to byla dlouhá a začala velmi špatně - a to tím, že mi ujel autobus z Avignonu do Barcelony. Neujel mi proto, že bych nebyl na nástupišti včas, ujel proto, že jsem čekal na špatném nástupišti a na nevhodný autobus. A to se nestalo proto, že bych se na to číslo nástupiště jmenovitě nezeptal, ale proto, že mi to řekla paní v nádražní kanceláři společnosti Linebus špatně. Navíc mi neřekla, že Linebus je jenom jiná přezdívka pro Eurolines. Hm (teď by se mi ke stylizaci atmosféry příbehu hodily takové ty ikonky objevující se u nazlobených postaviček ve francouzském komiksu Pif). No - naštěstí měla úžasně flexibilní dceru, která mě ze šlamastyky dostala - nejdřív seřvala mámu, že blbne klienty, pak po minutě hledání na internetu získala potřebné informace a hodila mě autíčkem z centra Avignonu na nádraží TGV, kde jsem "za pět minut dvanáct" chytil vlak do Narbonne s přestupem do Perpignanu. Tam jsem až po hodině čekání dotyčný autobus z Avignonu chytil. Uff. Blahoslavena budiž francouzská trvrdohlavost, která nákladnou výstavbu rychlodráhy umožnila (mimochodem příští rok pojedou rychlovlaky až do Barcelony a dál do Madridu - celá příhoda s cestováním z Francie do Španělska by se mi tedy podstatně zjednodušila, kdyby se odehrála až příští rok). Upocený z běhu a stresu jsem dojel do Barcelony, kde mě vyzvednul můj švagr Joan (to je milý manžel mé sestry Tamary, která se ve Španělsku zabydlela, pokud to náhodou nevíte) a zavezl mě do Pratu domů - tam jsem se vysprchoval a hned jsem jel dál na Barcelonské letiště, odkud jsem po třech hodinách check-inové procedury odletěl do Frankfurtu, a z něj pak na O'Harovo letiště do Chicaga. Tam mě příslušný imigrační úředník vrazil štempl na moji novou í-dvacítku (to je formulář, který potvrzuje, že jsem v USA studujícím studentem a že mám v létě praxi v ANL) a novou í-čtyřiadevadesátku (to je zase papírek, který upravuje délku aktuálního pobytu v USA - protože jezdím do Ameriky jako oregonský student, mám tam vyraženo DS - Duration of Status - což znamená, že můžu v Americe zůstat, dokud budu studentem Oregonské státní.
Jestli si myslíte, že to byl konec mojí cesty, tak to se mýlíte. Z letiště jsem si totiž zavolal předem připraveným telefonním číslem, jež mi dali organizátoři mého pobytu v Argonne, na americké poměry malou limuzínu (ve stylu Škoda superb) s poněkud přestárlým, leč spolehlivým taxikářem. Ten mě dovezl po půl hodince jízdy po dálnici k branám laboratoře - tam se můj postup zastavil stejně jako jako motoráček na Masaryčce. Hlídači totiž - přes sliby organizítorů z Argonne - neměli moje jméno na seznamu hostů argonské ubytovny pro hosty Argonne Guest House. Ani v AGH neměli moje jméno, ani žádné informace o tom, že mám přijet a jak dlouho tam vlastně mám setrvat. Hlavní organizátorka studijního pobytu - která jediná mohla vše potvrdit - byla na dovolené a zcela mimo oblast pokrytí mobilním signálem (to je v Americe celkem normální stav - nízká hustota osídlení plnému a kvalitnímu pokrytí území Států signálem z ekonomických důvodů nedovoluje - ani v turisticky zajímavých národních parcích, kde je největší pravděpodobnost, že se člověk ztratí, zlomí si nohu a bude chtít zavolat 911 o pomoc). No a bez potrvrzení ubytování se cizí člověk (natož cizinec!) do Argonne v neděli nedostane. Takže jsem byl nahranej a taxikář naštvanej, protože tam se mnou tvrdnul víc než hodinu, než mi strážnice řekly, že to nemá smysl, a že mám noc strávit v malém hotelu poblíž brány (2 km) - další den měl být pondělí, a to je v provozu návštěvnické centrum, které vydává dočasné návštěvní průkazy. Taxikář mě do hotýlku dovezl, já mu zaplatil za jízdné a stojné, v hotelu si zaplatil jeden pokoj na noc a šel jsem se vyspat z jet-lagu ("džet-leg" - to je cestovní únava, která vzniká přechodem přes několik časových pásem a zvláště v důsledku 36 hodin cestování, které jsem absolvoval). V půl deváté večer mi zavolali konečně z hotelu z Argonne, že se konečně dovolaly oné organizátorce a že můžu dovnitř. Na to jsem jim řekl, že to je fajn, ale že už jsem zaplatil nocleh, takže se vyspím a ráno půjdu na povinnou úvodní orientační schůzku, jak bylo naplánováno už před několika měsíci.
Tak se i stalo - na schůzku mě autem odvezl můj spolužák Alex, se kterým tu jsme spolu u stejného šéfa na stáži. Teprv odpoledne jsem dostal klíč od mého současného ubytování odkud vám píšu. Ubytováním není krásný hotel AGH, ale přízemní bytečky skoro bych řekl rekreačního typu, nicméně bez rekreačního zázemí. Sdílím jednu buňku u 6 postelích, 3 ložnicích, 2 koupelnách a jedné kuchyně/obýváku se studenty, kteří jsou tu podobně jako já na letní stáži. Narozdíl ode mě jsou to ale zatím negraduovaní (undergraduate - tj. pod úrovní bakaláře) studenti, takže jejich způsob stáže je poněkud odlišný od mého, v našich vztazích to ale nehraje roli. V době kdy vám píšu jsem se ale musel už s většinou z nich rozloučit, protože stážový program pro valnou většinu negraduovaných studentů končí 1. srpna. Také mě právě přestěhovali do jiného pokoje, protože většina studenty obývaných jizeb se prý bude renovovat. Ubytování je to celkem příjemné, ale vzhledem k penězům, co za to ubytování jako studenti platíme, bych očekával, že to bude vypadat podstatně lépe (například alespoň samostatný pokoj by byl fajn). V zásadě to tu stojí stejně jako ubytování v hostelu pro mladé cestovatele v centru velkoměsta (tj. 25 dolarů za noc v porovnání se 330-350 dolary, co platím Steve-ovi měsíčně za vlastní pokojík v Corvallisu - cenu ovlivňují variabilní náklady na topení).
První týden tady v Argonne byl ve znamení nekonečných školení souvisejících s bezpečností práce, kontrašpionáží, ochranou životního prostředí (v zásadě jsem se po hodině dozvěděl, že mám vypínat po práci světlo a papíry dávat do recyklačního koče na papíry) a -samozřejmě- prací s radioaktivitou. Naštěstí už v Argonne pochopili, že si spoustu času a práce ušetří, pokud převedou školení do multimediální podoby a zpřístupní z každé počítačové stanice přes vnitřní ústavní síť. Sice tam ještě nejsou všechna školení, ale vzásadě je možné všechno odklikat z vlastního sedícího místa a člověk nemusí lítat po (obrovském) ústavu. Výjimkou jsou některá názorná praktická školení. Mého spolužáka Alexe čučení do monitoru strašně nebavilo a nemohl se dočkat práce v laboratoři, kterou má docela rád. Do všech povinností na oddělení, do kterého jsme se dostali nás zasvětila roztomilá také stážistka Amber, která dokončuje studium na Nevadské univerzitě v Las Vegas (UNLV).
Na UNLV v posledních letech vznikla silná radiochemická skupina, protože právě v Nevadě se má v roce 2010 otevřít geologické úložiště vyhořelého jaderného paliva Yucca Mountain, jak už jsem psal dříve. Nevaďani, kteří nemají jaderné elektrárny a na jejich Mohavské poušti federální vláda v minulosti pravidelně pořádala jaderné ohňostroje, jsou z nápadu udělat úložiště 130 mil od Las Vegas poměrně namíchnutí. No a protože přepracování jaderného paliva je cestou k oddálení nutnosti úložiště zprovoznit, sponzoruje štědře nevadský stát výzkum směřující k novým přepracovacím technologiím, protože to zvyšuje pravděpodobnost toho, že nakonec celý projekt úložiště nebude zprovozněn (základní překážky ukládání jaderného paliva nejsou fyzikální, chemické či geologické, alébrž psychologické a politické, podobně jako v ostatních oblastech jaderné technologie ).
Vsuvka pro méně informované - přepracování (reprocessing) je operace, kterou se dnes průmyslově rozděluje vyhořelé palivo na tři chemické složky - 95% uran, 1% plutonium a zbytek (což je značně radioaktivní sajrajt různých chemických prvků, které vznikají z původních atomů uranu v důsledku jaderného štěpení a ozařování štěpnými neutrony). Hmotnost i objem odpadů, které je třeba uložit se tudíž redukuje pouze na ten zbytek, ale vzhledem radioaktivitě a tepelnému vývoji se spekuluje, že kapacitu jaderného úložiště přepracování, tak jak se v současnosti provozuje, podstatně nezmenší. Existují ale ověřené metody dodatečného dělení "sajrajtu" na další podskupiny, čímž by se dala izolovat skupina tzv. minoritních aktinoidů, které způsobují onu dlouhodobou (cca 10-100 tisíc let) nebezpečnost a cesium se stronciem, které mají na svědomí vysokou radioaktivitu a tepelný vývoj v "krátkodobém" horizontu (300 let). Problém zavádění nových metod je, že nejsou zavedené, a tak se do konstrukce moderních přepracovacích závodů nikdo nechce pustit... Nehledě na to, že je zatím v Americe přepracování pro civilní účely zakázano.
Ale zpátky k tomu, co se mi tu v červenci událo... protože tu bydlím v komunitě amerických negraduovaných studentů, měl jsem možnost poznat takový letní studentský americký život. V zásadě se neliší od toho, co probíhá během školního roku - většina zábavy spočívá v tom, že pořádají párty, na kterých pijí pivo, dále společenské hry, jejichž účelem je napít se co největšího množství piva a -někdy- taneční párty, na kterých jsou všichni totálně opilí a vyvádějí "psí kusy", jak říkám modernímu americkému tanečnímu stylu, jenž mě přivádí do značných rozpaků. Tento deník mohou číst i nezletilí, a tak si podrobný popis "psích kusů" nechám raději pro ústní vyprávění. V momentě, kdy tuto kapitolu píšu, tak už je tu undergradů podstatně méně, takže teď už je zábava decentnější - koukáme se přes půlnoc v obrovském kinosále budovy fyziky vysokých energií na nezkrácenou verzi Pána prstenů.
Hned jak jsem přijel, pochopil jsem, že z dopravního hlediska to tu sranda nebude. Samotný ústav je ohromně rozlehlý - jenom přejet od ubikací na hlavní bránu autem trvá přes 5 minut. Od hlavní brány do nejbližšího obchodu s potravinami to je asi 5 kilometrů, takže asi dalších 5 minut autem. Hromadná doprava sice existuje, ale jezdí dvakrát-třikrát denně (pracovní den), a to od brány, ale pro praktické účely (nákup) se jedná o jednosměrnou záležitost, zpátky bych musel "ťapat" půl cesty po silnici, půl po chodníku. Nicméně, vzhledem k tomu, že z 5 spolubydlících měli 3 auto, tak to vlastně tolik nevadilo, až do teď , kdy všichni automobilní odjeli pryč.. Naštěstí jsem to předvídal, a tak jsem si za významné pomoci mého texaského kolegy ze sedícího kanclu sehnal bicikl. Přišel mě sice na 220 babek, ale je pěkný, funkční a dobře se mi na něm jezdí - má páčkově-cvakací přehazování a tlumiče, jež kompenzují letité argonnské asfaltky. Uvažuju o jeho převezení do Oregonu, mám však obavy, že mě to příjde na dost peněz, a tak to rozhodnutí nechávám na později. Na kole už se tu dá celkem rozumně dopravovat. Z ubikace mi to trvá 5 minut do práce a takových 20-25 minut (podle situace na světelné křižovatce) přes bránu k nejbližšímu obchoďáku s potravinama.
Taky už jsem si zkusil jet do kina "Hollywood Blvd". Teda, ona je to spíše kino-restaurace, protože si před představením objednáte jídlo, které potom během filmu konzumujete spolu s kamarády u dlouhého jakoby barového stolu, sedě na příjemných houpacích kancelářských židlích = vrchol americké konzumní kultury. Celkem pak za představení dáte dvakrát-třikrát více, což je podle mě velmi úspěšný obchodní model, dost se divím, že se tu v Americe ještě významně nerozšířil. Do kina jsem tu zatím chodil podstatně častěji, než v Čechách, z toho důvodu, že "normální (bezdrátová) televize tu stojí za starou belu a navíc je každou středu kino pro zaměstnance ANL úplně zdarma. No, řekněte, nešli byste do kina, kdyby vás to nic nestálo? Vydatně mi přitom pomáhaly moje kolegyně-studentky Jamie a Amber od nás z oddělení, které si naplánovaly vidět všechny filmy, co měly v červenci v tomto kině premiéru.
Během července jsem si samozřejmě našel čas a způsob jak se taky podívat do centra Chicaga. Poprvě to bylo hned první pátek večer - jednalo se o venkovní koncert klasické hudby zdarma v Miléniovém parku, tak nás (studenty) tam odvezli žlutým školním autobusem. Tento legendární americký dopravní prostředek na první pohled mnoho důvěry nevzbuzoval, leč za řízení typického amerického černosškého autobusáka, byl schopen si to švihat po dálnici klidně stodvacítkou (v kilometrech za hodinu, samozřejmě, jinak je to 75 mil/hodinu). Jeho jedinou nevýhodou je, že je připraven pro malé děti, které mají podstatně menší rozměry, než dospělí studenti, takže cesta v něm byla menším utrpením pro má kolena. První seznámění s Chicagem bylo nesmírně pozitivní - chladivý jezerní vánek byl balzámem na konci vlmi horkého letního dne a impozantní budovy mrakodrapů obklopujících park chránily před pořád ještě silným odpoledním sluníčkem.... Snad nezapomenu, internet snad taky ne - prohlédněte si fotky z koncertu, které jsem tam pořídil.
Hned další den v sobotu jsem ale nikam nejel, protože se konal letní piknik Argonské národní laboratoře. Na jedné louce vedle ústavu se rozbalilo několik pouťových atrakcí. Celá akce byla cílená zejména na nejmladší rodinné příslušníky pracovníků laboratoře, ale i my studenti jsme se tam dobře bavili (a to mí spolubydlící ani nemuseli pít pivo). Já jsem si z celé akce odnesl namožený krk, když jsem se snažil porazit kamaráda v "Adrenalinové honičce" - což byl nafukovací zámek, jahož oddělené symetrické poloviny naráz probíhali dva soupeřící protihráči. Sice jsem vyhrál, ale ta cena... Trvalo mi asi týden, než se mi krční svaly daly do pořádku. Fotografická dokumentace pikniku vám pomůže pochopit, jak to tam asi vypadalo.
Hned další víkend zorganizovalo oddělení edukačních programů, které se tu o studenty během letních stáží trošičku stará, sobotní návštěvu zábavního parku Six Flags: Great America. Jenže v sobotu děsně pršelo, tak to většina lidí vzdala a domluvili jsme se s autobusákem, kterému to kupodivu nevadilo (oddělení EP to taky nevadilo), že radši pojedem až v neděli. Nicméně mě se nechtělo sedět doma na zadku, můj rusko-ukrajinský kamarád Jaroslav byl právě na výletě v Chicagu a navíc jsem myslel, že déšť přejde (měl jsem pravdu). Tak jsem se domluvil s dvěma studentkama z Portorika, že teda pojedem příměstským vlakem "Metra" do Chicaga. Vlaková stanice Westmont je 12 kilometrů od laboratoře, na cestě tam nás naštěstí jeden "kamarád" přiblížil autem - cestou zpátky jsme jeli taxíkem, což nás vyšlo za nás tři na 20 dolarů, zatímco jízdenka platná pro danou trať po celý víkendová nás každého přišla na 5 dolarů. A tak jsem jel poprvé v životě v Americe opravdovým vlakem. Žádný přepych to není, ale jinak je to celkem fajn dopravní prostředek. Navíc se nejedná o "socku" vzhledem k tomu, že s ním cestují do centra, kde se nadá zaparkovat, převážně obyvatelé "bohatých" suburbií (totéž už nelze jednoznačně říci o Chicagských autobusech).
Z chicagské Union Station, kam jsme přijeli asi po 40 minutách jízdy z westmontu (je to asi 30 km), nás odvezl malý busík, kterým říkají trolley a provozuje je pro turisty o víkendech zcela zdarma město. Naší destinací byl "Navy Pier" - anglický název mate - místo mola pro námořnictvo jde o něco, co mi připomínalo pražské Výstaviště na vodě. Akorát trochu narvanější, než o Matějské pouti. Kromě výstavních hal obsahuje velkorozměrové kino IMAX, ruské kolo, muzeum hraček, restaurace a spoustu suvenýrů. Po prohlídce divů na Navy Pier jsem se srdečně sešel s Jaroslavem, kterého jsem přes měsíc neviděl. Při sportu se mu něco stalo s nohou, ale protože se nadá jen tak odratit, tak svoje letní toulky americkými velkoměsty svérázně absolvoval s dlahou. Nyní už čtyři turisté jsme si za drahé peníze zakoupili jízdenku na lodní prohlídku mrakodrapů Chicagského downtownu. V průběhu následovala klasická americká prohlídka. Už jsem jich několik absolvoval, tak si snad vzpomenu na hlavní body programu - nejprve si vás při vstupu z břehu na loď vyforografují na umělém pozadí (po skončení hodinové jízdy si vyvolané fotky můžete koupit ve stánku), po usazení vás sympatická průvodkyně přivítá na lodi, řekně několik polovtipů a začne se tradičně vyptávat lidí, odkudpak přišli a pokud možno je pochválí, pokud tam jsou, pokud nejsou, pak nepřítomné počestuje několika narážkami a vtípky na účet míst a států ze kterých oni nepřítomní pocházejí (snad kromě Kanaďanů není přítomnost cizinců většinou předpokládána, navíc by od průvodce vyžadovala nadprůměrné zeměpisné znalosti). Po tomto úvodním sblížení se s publikem začně prohlídka - v našem případě to tedy byla projížďka po kanálu zvaném z historických důvodů Chicago River. Ten totiž obepíná skoro polovinu obvodu takzvané "smyčky" (Loop), kterou je centrální část downtownu a kde také stojí nejvíc mrakodrapů. Povídání o nich bylo zajímavé - moje dojmy budou patrné z fotogalerie o chicagském dowtownu. Po prohlídce jsme ještě šli na procházku po nábřeží k John Hancock Center (movie spoiler: podobnost jména s názvem nového hollywoodského trháku není náhodná), který na mě udělal asi největší dojem ze všech nádherných chicagských mrakodrapů, a to i oproti ohromnému Sears Tower.Asi proto, že má design charakteristický pro budovy ve sci-fi filmech konce minulého století, nevím.. Potom jsme se vrátili na nádraží a večerním vlakem v deset a taxíkem v jedenáct jsme se vrátili "domů" do laboratoře.
Hned další den se jelo na zmiňovaný výlet do zábavního parku Six Flags: Great America. Kdyby to pro mě byla první příležitost v podobném parku, pravděpodobně bych popisoval svůj úžas. Bohužel jsem však v roce 2004 v souvislosti se svadbou mé sestry Tamarky ve Španělsku navštívil zábavní park PortAventura od Universal Studios, který mi přišel ve své celistvosti mnohem lepší. Oproti filmovému pojetí parku PortAventura je Six Flags poněkud volnějším provázáním jednotlivých sekcí - oblastí, které obsahují pro danou sekci nepříliš charakteristické, nicméně bombastické, horské dráhy a poněkud charakterističtější menší atrakce - jako například střelnici na divokém západě. Právě horské dráhy jsou tím nejúžasnějším, co v Six Flags ("šest vlajek") může návštěvník zažít. Bohužel se ale kvůli 40-60 sekundám nervy drásajícího zážitku musí vystát fronta na minimálně 30 minut, většinou však alespoň hodinu. V letním 30-stupňovém vedru to je velmi nepříjemné a značně to kazí zážitek z parku (když jsem si to sesumíroval, tak na 15 minut zábavy jsem stál od 10 ráno do 10 večer furt frontách - s přestávkou na oběd). Nejhorší bylo, že o pohodlí a zábavu návštěvníků stojících ve frontě se starala nekonečná televizní smyčka, která byla z mě nepochopitelného důvodu prošpikována nekvalitní reklamou na zábavní park samotný. Za den jsem viděl obličej chlapíka z reklamy vykřikovat "More flags - more fun! -> Six Flags!!" (Více vlajek - více zábavy! - Šest vlajek!!) tolikrát, že se mi z té hlášky dodnes dělá špatně a sousloví Six Flags mi moc příjemných emocí nevyvolává. Obyčejně mi na reklamy tak intenzivní averze nevzniká. Z parku žádné fotky nemám - ne že bych se bál se svým novým foťákem mju 1030 SW do vody i do nepohody, která by mohla v parku vzniknout, ale zapomněl jsem ho v batohu, který si s sebou na horské dráhy nesmíte brát a musíte ho ukládat do skříněk u atrakcí: za jedno použítí - jeden dolar. No, a protože pocházím, odkaď pocházím, dal jsem ráno batoh i s foťákem do jedné skříňky a s Homolkovským úsměvem na tváři jsem se pro něj vrátil až večer při odjezdu.
Polovinu poslední červencové soboty jsem strávil s milými kolegyněmi z oddělení - jeli jsme Metra-vláčkem do Brookfieldské ZOO. O tomto výletě se není třeba dlouze rozepisovat - ZOO samotná za mnoho nestojí - je to spíš stroj na peníze - koupíte si lístek za vstup, ale potom si musíte dokupovat další lístky i uvnitř na jednotlivé "lepší" atrakce. Z mého pohledu jsou pražská i budapešťská ZOO mnohem lepší (=> Zábavní parky Evropa: Zábavní parky USA = 2:0), můj pocit potvrzovaly i reakce obou dam, které byly z chození po víceméně prázdném ale rozlehlém parku uondané. Po prohlídce ZOO jsem se od od Jamie a Amber oddělil a po vlastní ose vyrazil opačným směrem - vláčkem do Chicagského centra, abych si vychutnal Benátskou noc. Jedná se v zásadě o alegorický průvod nastrojených vozidel - ale jednotlivá vozidla nejsou vozidly nýbrž plavidly, protože se nepohybují po zemi, ale po vodě v zálivu u Grantova Parku v centru Chicaga. Snad nejvíc se mi líbila loďka s lidičkami oblečenými jako květy a čmeláci s velkým portrétem starosty Daleyho, který prskal z úst vodu na přihlížející davy. Každoročně ta podívaná přitáhne několik set tisíc lidí. Organizace příchodu a odchodu takové masy lidu ze strany chicagské policie a vliv těchto davů na neustávající automobilovou dopravu by byly asi největšími zážitky sobotního večera, pokud by benátskou noc nezavršil úžasný 20-minutový ohňostroj, jehož nejpodařenější záběry si můžete prohlédnout v mé fotogalerii na picasawebu.
Přestože bych mohl o tom, co všechno se mi v červenci ještě přihodilo, psát hodiny a hodiny, chtěl bych tyto použít k něčemu užitečnému - například k prožití něčeho zajímavého, o čem bych mohl napsat příště :)
5. srpna 2008